Nejdůležitější je upřímnost srdce

Jak se mám správně modlit? 

Existují na to nějaká pravidla? 

Na otázky odpovídá P.Vojtěch Kodet.

Dnes se můžeme setkat s různými návody k modlitbě. Pro nás křesťany jako pro Ježíšovy učedníky je vzorem modlitby náš Pán a modlit se učíme ve spojení s ním a podle toho, co on sám o modlitbě učil. Některé vnější praktiky by mohly být podobné s modlitebními způsoby nekřesťanských náboženství, ale podstata křesťanské modlitby se od nich podstatně liší. Naše modlitba je především darem Božím, působením Ducha svatého v nás. Je to žízeň a touha po Bohu, který touží po nás, láska k Bohu, který nás miluje jako první. Je to projev vztahu odevzdanosti, úcty a důvěry, projev hlubokého přátelství, sdílení života. K modlitbě patří vyjádření slovy, ale podstatou modlitby nejsou slova, ale srdce.

Ježíšovi učedníci nám zanechali mnoho svědectví o Pánově modlitbě. Na mnoha místech evangelia čteme, jak se Ježíš modlil, odcházíval na pustá místa, modlil se ve dne i v noci, při různých příležitostech. Modlil se na každém místě a v každé době. A my jsme pozváni spojit svůj život s ním, aby každé místo a každý okamžik našeho života byly proniknuty naší modlitbou, protože modlitba je vyjádřením blízkého osobního vztahu. Proto se máme modlit stále (1Sol 5,17), v každé době (Ef 6,18) a na každém místě (1Tim 2,8).

Modlit se učíme celý život. Naše modlitba se mění podle toho, jak roste náš vztah s Ježíšem a skrze něho s Otcem, jak se otevíráme Duchu svatému. Jinak se modlí děti, jinak lidé hledající, jinak vypadá modlitba trpícího člověka, jinak se modlí ti, kteří s Pánem již prožili většinu svého života. Základem křesťanské modlitby nejsou nějaká pravidla, ale touha patřit Pánu, rozhodnutí žít celý svůj život s ním a pro něj, důvěřovat mu a milovat ho. Aby člověk objevil svůj způsob modlitby, musí se nejprve dostat ke svému srdci, poznat svoji chudobu a v srdci nalézt Boha. Když je naše srdce daleko od Boha, zůstávají nám z modlitby jen prázdná slova nebo zbožné myšlenky. Pán nás ve svém poučení o modlitbě vede k tomu, abychom při modlitbě vešli do své komůrky, zavřeli dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti a nekladli důraz na množství slov (srov. Mt 6,5-7).

V evangeliu čteme, že se Ježíš modlil v Duchu svatém, proto také prosíme o milost Ducha svatého, aby naše modlitba nebyla jen lidským konáním a mluvením, ale radostí. Do té doby, než zakusíme dotek živého Boha, je naše modlitba spíše voláním po Bohu, je projevem touhy. I toto období je důležité a v něm nám pomohou především modlitby psané a naučené, které si vnitřně můžeme přivlastnit. Jakmile zaslechneme jeho slovo, které zažehne v našem srdci oheň lásky a touhy po Bohu, stane se naše modlitba odpovědí na jeho projevy lásky a na to, jak nás vede a co nám říká. Proto je modlitební četba Písma svatého, zvlášť Nového zákona, centrem křesťanské modlitby.

Modlitba každého z nás je něco velmi osobního a důvěrného. Jako každý lidský vztah, tak i vztah ke Kristu potřebuje svůj řád a má své konkrétní projevy. Máme-li se naučit modlit stále, musíme mít čas na pravidelnou modlitbu, na pravidelná setkání s Pánem, která sytí lásku a důvěru. Velmi důležité je začínat každý den osobní modlitbou, ve které se Pánu odevzdáme se vším, co ten den máme před sebou a poprosíme ho o ochranu a požehnání pro nás i naše drahé. K této osobní modlitbě můžeme přidat nějaké modlitby napsané, část modlitby církve nebo nějaký žalm. Velmi nám pomůže, když se naučíme denně alespoň chvíli se v modlitbě s Pánem setkat nad úryvkem Písma. To nás může sytit celý den. Stejně důležité je každý den osobní modlitbou také zakončit. Při ní je dobré si celý den před Pánem projít, poděkovat a poprosit za odpuštění, pokud se nám něco nepodařilo a svěřit sebe i své blízké do Boží ochrany. Přidat můžeme zase část modlitby církve nebo jiné modlitby.

Je to příjemné, když můžeme mít na ranní a večerní modlitbu nějaké vyhrazené místo, které bude naším místem setkání s Pánem, kde mohu být před ním takový, jaký jsem. Už naše snaha o modlitbu je modlitbou, i kdybychom většinu našeho vyhrazeného času se jen soustředili na modlitbu nebo Pánu svěřovali svá trápení. To podstatné je upřímnost před ním. Časem se nám modlitba stane spočinutím v Boží blízkosti a sjednocením v lásce s tím, který nás miluje.

Převzato: www.vojtechkodet.cz/temata/duchovni-zivot/nejdulezitejsi-je-uprimnost-srdce.html

„Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh“

Sr. Elisabeth Peeters OCD

Každý, kdo chce žít s Bohem a stará se o svůj duchovní život, si klade často otázku: Jak mám do mého každodenního života skutečně včlenit svou víru, svůj vztah s Bohem? Vždyť nejsem křesťanem jen v neděli. Žít skutečně jako křesťan znamená dovolit Bohu, aby formoval celý můj den, celý můj život. Ale není tomu často tak, že prožíváme určitou rozpolcenost? Toužíme se účasnit mše svaté a věnovat mnoho času modlitbě, a přitom je náš den naplněný „až po okraj“ různými úkoly a navíc se ještě vyskytnou nečekané situace, plné stresu a shonu. V takovém dni se zdá, že Bůh zůstává někde daleko a mnohé naše spontánní reakce vyplývají spíše z momentálních emocí než z hlubokého vztahu s Bohem.
S podobnými těžkostmi se můžeme setkat i v klášteře, vždyť i tam plyne každodenní život a každá zasvěcená osoba se musí neustále učit dávat do vzájemného souladu modlitbu a práci, vztah s Bohem a s jednotlivými členy společenství.
Jak se tedy můžeme naučit harmonicky spojit konkrétní život s Bohem tak, abychom se s ním nesetkávali výhradně ve vyhrazených chvílích, ale v celém našem životě? Jak bychom měli prožívat den, aby se v něm zrcadlil náš vztah s Bohem a aby Bůh čím dál tím více pronikal naše myšlenky, city, rozhovory a skutky?
Ti, kdo intenzivně hledali Boha, dali na tyto otázky mnoho odpovědí, které se navzájem doplňují. Tradice Východu i Západu nás povzbuzuje k velmi jednoduchým, krátkým a opakovaným modlitbám, které jsou vytvořeny z několika slov, například jen ze jména Ježíš, takže tento druh modlitby může bez velké námahy provázet všechny naše činnosti a stále pozvedat naše srdce k Bohu.
V „Posledních rekolekcích“, které Alžběta adresovala své sestře Markétě, ukazuje ještě další cestu. Alžbětina sestra, mladá manželka a matka dvou malých dětí, měla přes den plné ruce práce a určitě si nemohla najít na modlitbu mnoho času. Alžběta jí vysvětluje, že nejdůležitější je pro nás to, jak vidíme a prožíváme svůj konkrétní den: jaký význam přisuzujeme mnohým, často nepředvídaným událostem, setkáním, radostem a trápením, ze kterých se každý náš den skládá. Myslíme si, že nejsou ničím jiným než náhodnými událostmi, se kterými si musíme nějak poradit, abychom potom mohli mít čas na Boha. Možná bereme každodenní koloběh života jako určité narušení, které ohrožuje naše vnitřní společenství s Bohem. A možná má všechno nějakou souvislost s Bohem, ale na hlubší, duchovní úrovni, ačkoli si to hned neuvědomujeme. Alžběta nás vyzývá k takovému pohledu, ba co více, nebojí se vše nazvat svátostí: „Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh“ (Nebe ve víře).
Podle knihy Praktická příručka spirituality svátosti nejsou jen symbolickými znameními Boží lásky k člověku, ale jejich prostřednictvím máme účast na spáse, kterou nám daroval Ježíš Kristus. Alžběta charismatickým pohledem poznává, že se to netýká jen sedmi klasických svátostí, ale každá událost, každé utrpení i každá radost je pro nás uzdravující a spásnou Boží nabídkou.
Díky Alžbětě si můžeme čím dál jasněji uvědomovat, že malé události, které naplňují každý den, nejsou náhodné, ale rozdává nám je Boží ruka, jsou darem Boží lásky. Všechny zdánlivě bezvýznamné a někdy znechucující maličkosti se nedějí aniž by Bůh o tom nevěděl; právě v nich se Bůh chce se mnou setkat. Nejsme oběťmi náhod; všechno, co se v průběhu dne odehraje, je řetězcem Božích nabídek, skrze něž se můžeme učit přijímat dary milující Boží přítomnosti. Alžbětin specifický pohled vnáší do našeho každodenního života novou kvalitu a díky ní se stáváme vnitřně svobodnějšími, protože se už nenecháváme ovládat událostmi, ale ve všem hledáme a nacházíme Boží přítomnost. A tak spolu s Alžbětou dokážeme říci: „Přijímám každou radost a bolest stejně, protože obojí pochází bezprostředně z jeho lásky…“   Převzato: bosekarmelitky.cz/blah-alzbeta-od-trojice/kazda-udalost-kazde-utrpeni-i-kazda-radost-je-svatosti-kterou-nam-dava-buh/